Červené auto nemusí být vždycky z Maranella. Audi A4 Cabriolet

Po několika letech s užíváním si větru ve vlasech v Golfu Cabrio dozrál čas na změnu. Nějak jsem si po letech vzpomněl na dobu, když jsem pracoval pro autorizovaného prodejce a tehdy Audi A4 Cabriolet přišlo na trh. Přesně si pamatuji, jak jsem se jednoho pozdního letního odpoledne, když všichni pozvaní zákazníci již absolvovali domluvené předváděcí jízdy, žhavou novinku na chvíli půjčil. Původně plánované projetí na deset až patnáct minut po blízkém okolí se protáhlo na více než hodinu. Kolegové už měli strach, kde jsem to hodil přes boudu. Ačkoliv to byl šestiválcový tří litr, tak ale o rychlou jízdu zde vůbec nešlo. Tohle byla vlastně moje první zkušenost, kdy jsem si poprvé pořádně užil vítr ve vlasech. A ještě za doprovodu kulisy zvuku šestiválce. Když jsem pak začal přemýšlet o pořízení si Golfu Cabrio, tak jsem občas na portálech pokukoval i po á čtyřce. Ale tehdy mi to přišlo zbytečně drahé. Po šesti letech se ale Audina nenápadně přihlásila slovo opět. Nejdřív jsem pokukoval, co je u nás. Ale byla to všechno auta s dost vysokými nájezdy nebo různými úpravami a nebo v dieselu. A naftu do kabrioletu doopravdy nechci. Užívat si klepání motoru při průjezdu mezi zdmi domů ve městě či v tunelu, to nemusím.

A tehdy také začalo moje přemýšlení o motoru. Táhlo mě to k benzínovému šestiválci. Dopředu jsem ale už z minulosti věděl, že 2,4 ne. Moc to totiž nejelo a spíše to žralo. Třílitr by se mi líbil, ale když jsem se pídil po více informacích, tak jsem byl varován před vyššími servisní náklady a ještě navíc s komplikovanějším servisem. Tak jsem skončil u notoricky známého a nesmrtelného čtyřválce 1.8 Turbo 120 kW (163 k) v manuálu. Přesněji k manuálu, protože kvrdlačka by do budoucna měla být o něco jistější volbou. Protože, kdo jak zacházel a staral se o Tiptronic nebo Multritronic, který navíc nemá úplně nejlepší pověst, se nikdy neví. Ale samozřejmě co člověk, to názor.

Po dlouhém hledání, kdy už jsem později spíše sledoval jen německé portály jsem se za jednou Audinou vyjel podívat. Využil jsem zářijového státního svátku, přemluvil kolegu, který na rozdíl ode mě o autech jako já pouze nemluví a nesní, ale navíc jim i technicky rozumí a vyrazili jsme kousek za hranice. No cesta trvala od hranic skoro tři hodiny, téměř k rakouským hranicím a ještě v blbém provozu, ještě že jsem kolegu vyzvedával u něj na chatě na Šumavě a nemusel se mnou absolvovat další dvě hodiny po Čechách. Když jsem dorazili na místo, auto už stálo nachystané na omrknutí a na zkušební jízdu. Překvapením pro mě bylo, že člověk, se kterým jsem komunikoval před tím nebyl majitel, ale mladý soused prodávajícího. Možná to ale ve finále bylo dobře, protože byl celkem komunikativní, což majitel, jak jsme zjistil později už tolik ne. Šel tam kolem auta a kolem nás a sotva nás pozdravil. Trošku si myslím, že vzhledem k  tomu, že to byl starší člověk, šedesátník, byla možná trochu nedůvěra, že si jeho auto chce koupit někdo z východní Evropy. Ano, setkal jsem se s tím již  v době, kdy jsem pořizoval Golfa. Když jsem psal na inzeráty, setkal jsem se dvakrát s odpovědí, že auto chtějí prodat Němcovi. Myslím si, že ani třicet let po revoluci ještě úplně jako plnohodnotní Evropané vnímáni nejsme, převážně od některých starších "zápaďáků". Vnímám bohužel, že je mezi nimi stále zakořeněná určitá nedůvěra. To si ale nějak nechci stěžovat, možná tu byly i jiné důvody, jako že pán autům až tolik technicky nerozuměl, nechtěl prodej osobně řešit, proto to za něj řešil právě ten jeho nájemník z jeho domu, a že i k autu měl dlouhodobý vztah. To jsem zjistil později.

Auto jsme prohlídli, prolezli a projeli. Vše vypadalo celkem dobře. Samozřejmě tam byly nějaké drobnosti, které prostě u 15 let starého auta vždycky budou. Pořád jsem ale přemýšlel, proč na webu bylo auto ale celkem dlouho. Teď když ho jezdím druhým rokem, jsem téměř přesvědčen, že jeho handicapem byla červená barva. Němci jsou totiž v barvě auta hodně konzervativní a mají prostě rádi auta, černá, stříbrná, šedá a v posledních letech, díky módnímu trendu, bílá. No možná nejenom Němci jsou v barvách konzervativní. Kolega mi na místě řekl, že mám do auta jít, že je pěknéa v pořádku, cestou nazpátek mi v autě ale jen tak mimoděk prohodil, chceš skutečně červený auto? Možná v polo srandě, ale možná za tím něco bylo. Každopádně, to už jsme si před tím, po krátkém vyjednávání o ceně, plácli.

Teď nastala fáze dvě. Z Německa jsem odjel po nechání zálohy a podepsání smlouvy s tím, že do týdne dorazím auto doplatit a vyřešit převod na úřadech. Mezitím jsem začal na webu hledat, co to vlastně konkrétně obnáší, jaké dokumenty bude potřeba vyřizovat. Říkal jsme si, dělá to každý bazarista, tak to přece zvládnu. Na rovinu je internet dobrý rádce, ale je ho potřeba brát s rezervou, každý totiž má spoustu zkušeností a radí něco jiného, leckdy protichůdného.  Takže s načerpanými informacemi, vyměněnými eury a manželkou jsme se po týdnu pro kabriolet vyrazili. Původně jsem i přepis měl řešit s tím mladým sousedem, ale nakonec to se mnou řešil přímo pan majitel. Oproti první návštěvě jsem ale z něj již měl pouze dobrý dojem. Pochválil mou němčinu:-). Ne teď vážně, vše s námi objel a řešili jsme to společně, což se vždycky hodí, když obcházíte cizí úřady. Špatně to vypadalo akorát v jednu chvíli, kdy nám úředníci začali tvrdit, že nejdříve musím nejdříve zaplatit silniční daň, za to, že autem pojedu po ose přes Německo. To bychom ale museli jet úplně do jiného města, nakonec to pan majitel umluvil, že dořeší on. Tak jsem mu tam nechal dvacet euro. Později jsem se dozvěděl, že to asi nevyřešil, protože mi přišla od jejich úřadů výzva k uhrazení dluhu. Ale co, zaplatil jsem asi 17 euro ještě jednou.

Za zmínku stojí, že si občas stěžujeme na české úřady a úředníky, ale zrovna v tomhle případě musím konstatovat, že v Čechách se ke mě při obíhání úřadů v Litoměřicích všichni chovali mnohem více vstřícněji. Němci mi přišli o dost odměřenější. A ani jejich pracovní prostředí a prostory pro čekání mi nepřipadaly na vyspělé Německo nějaké dvakrát hezké. Tím ale nechci říci, že by někdo něco zbytečně komplikoval nebo nechtěl vyřídit, i když polední pauza nás donutila se na úřad po hodině opět vrátit, protože ji striktně dodržovali.

Odpoledne jsme se tedy odebrali na zpáteční cestu. Před odjezdem jsme se ještě rozloučili s majiteli auta. Byla u toho už i manželka majitele a bylo vidět, že se s autem oba těžce loučí a že jim za jejich doby vlastnictví přirostlo k srdci. Oni byli druhými majiteli a auto měli nějakých deset let. Používali ho pouze v létě. Přidali mi dokonce protokoly z technické a smlouvu včetně ceny, z doby kdy auto kupovali oni. Pak už následovala dlouhá cesta domů. Trochu narušená mým znepokojením, že nad stokilometrovou rychlostí se ozývalo nějaké klepání, které jsem nevěděl, jestli jde z palubky nebo někde z venku. Později jsem zjistil, že neplechu dělá krycí lišta čelního okna, což se vyřešilo na podruhé celkem rychlým zafixováním. Ale to jsou právě ty věci a pazvuky, které vás nahlodají, jestli šlo o dobrou koupi. Auto ale jelo jako z praku a při střídání v řízení bylo vidět, že se zalíbilo i manželce. Což je vždycky pozitivní zpráva.

V následujících dnech jsem absolvoval oběhání českých úřadů a do 14 dní měl české značky. Na technické dovozové prohlídce auto bylo pochváleno za dobrý stav a že kéž by se vozila jenom taková auta a tak i já jsem z toho měl konečně dobrý pocit. Samozřejmě bylo potřeba ještě nějaké peníze zainvestovat, oprava švu kožené sedačky, na to jsem usmlouval při koupi slevu, rozvody, výměna oleje a nějaké drobnosti a už druhým rokem jezdím. Tedy pouze v kabrio sezóně.

Nemusíte se tedy bát a můžete si plnit své sny třeba dovozem auta i ze sousedního Německa, klidně individuálně. Samozřejmě chce to nějakou znalost němčiny nebo angličtiny, auto jsem si dále nechal přes známé prověřit, co se na něm dělalo, když ještě jezdilo do autorizovaného servisu, a strávil jsem dost hodin serfováním po internetu nejenom při hledání auta, ale i při zjišťování, co mě bude čekat na úřadech. Člověk musí být opatrný, protože i v Německu se dnes již stáčejí tachometry a dělají nepravosti. Chce se ale orientovat buď na privátní majitele nebo na autobazary nebo dealerství s dobrými referencemi na webu. V rámci komunikace se soukromníky také poznáte, co a jak. Třeba když vám bez problému pošle kopii techničáku kvůli vinu, má na webu dostatek kvalitních fotek, dopošle další, nabídne pomoc s oběhnutím úřadů apod.

No a červené Audi A4 Cabriolet u nás bydlí a dělá radost doteď.